Proč by měly ceny drahých kovů stoupat?
Toto je třetí část článku o drahých kovech, předchozí část najdete zde.
Ačkoliv se může řada obyčejných lidí domnívat, že zlato i stříbro již stojí dost peněz, a proto se jim už nevyplatí, jakkoliv se o celou věc zajímat, tak se pokusím, nastínit hlavní změny, jimiž svět od roku 1980 prošel a které povedou k nárůstu cen.
1) Počet obyvatel na Zemi v roce 1980 – 4,5 mld., v roce 2011 – 7 mld.
Zde by se dalo namítat, že velká část z tohoto přírůstku jsou chudí lidé, kteří nemají možnost kupovat drahé kovy. Nesmí se ovšem zapomínat na Čínu, Indii a další země, kde je kromě nemajetných i obrovsky vzrůstající střední třída a počet milionářů. Čína se v 80. letech stále teprve otevírala světu a zaváděla pomalu svůj státní kapitalismus. O indické ekonomice nemohla být v tomto období pomalu ani řeč. Hlavní rozvoj zažila až o dekádu později. Číňané mají tradičně oblibu ve zlatě a chtějí do budoucna finančně zajistit své děti a kromě toho, jejich centrální banka neustále navyšuje zásoby zlata.
2) Těžba
Těžba zlata činí ročně cca 2 500 tun = 80 mil. uncí. Níže uvedený graf ukazuje, že se již léta produkci (modrá) nedaří uspokojovat poptávku (zelená), deficit (červená). Tento nesoulad je vyrovnáván přebytky z minulosti. Všeobecně se předpokládá, že naprostá většina zlata, která se zatím v historii vytěžila, se v nějaké formě uchovala dodnes (zlaté cihly, klenoty,…) a jen minimální množství se spotřebovalo nebo ztratilo. Zlato je používáno i v průmyslu, avšak vcelku nepatrně a i toto množství je z velké části recyklováno.
[singlepic id=215 w=500 float=center]
Následný graf pak ukazuje, že podobné je to i u stříbra. Stříbra bylo vytěženo v roce 2011 skoro 800 mil. uncí (černá) a poptávka (žlutá) též nebyla zcela uspokojena. Na jednu vytěženou unci zlata, připadá deset uncí stříbra. Je odhadováno, že množství stříbra v zemské kůře je přibližně 17,5x větší než množství zlata. Spotřeba stříbra je obrovská: deodoranty s molekulami stříbra, náplasti, baterie, mobilní telefony, počítače, satelity, elektronika, oblečení, solární panely, atd. V naprosté většině se stříbro nerecykluje z důvodu jeho malé ceny a velmi rychle ho ubývá.
[singlepic id=216 w=500 float=center]
Mark Cutifani v rozhovoru pro stanici CNBC uvádí, že současné náklady na těžbu zlata se pohybují okolo 600 $ pakliže se započítají ostatní náklady, tak to dělá téměř 1000 $. John Smith ze společnosti Silver Standard tvrdí, že důlní těžba stříbra vychází na 16,2 $, ale po přičtení dalších nutných nákladů je cena 24,55 $. Jiné důlní společnosti mají nižší náklady, ale záleží hlavně na daném ložisku. Stříbro se většinou nevyskytuje jako ryzí kov, ale jako sloučenina jiných využitelných kovů (nikl, měď, atd.), což je určitě podstatný důvod pro to, aby byla těžba rentabilnější a pro některé společnosti snadnější. Avšak vezmeme-li v úvahu, že je ho na zemi skutečně pouze cca 20x víc, tak by dnešní cena stříbra měla být zlatu přizpůsobena alespoň tímto poměrem. Faktem tedy zůstává to, že současná cena stříbra neodpovídá jeho vzácnosti v přírodě. Je otázkou času, jak dlouho dokáže těžba držet s poptávkou krok, když otevření nového dolu trvá několik let.
3) Obrovské dluhy
Podle časopisu The Economist se světový dluh pohybuje okolo 40 biliónů amerických dolarů. Netřeba připomínat, že značný podíl z tohoto dluhu připadá na nejrozvinutější ekonomiky světa. Ačkoliv jsme světovými vůdci neustále ujišťováni o pominutí krize a o zdařilosti všelijakých záchranných balíčků, je otázkou, jak dlouho může ještě celý tento systém, založený na neustálém vytváření dluhů, fungovat.
Západní svět čelí neúprosnému stárnutí populace. Silné poválečné ročníky, které se nemalou měrou zasloužily o hospodářský růst, odcházejí do důchodu. Dožijí se naprosto jistě většího průměrného věku, než generace předchozí a státní penze budou s tímto vývojem jen obtížně držet krok. Hospodářský růst nebude ani zdaleka dosahovat růstu rozvíjejících se zemí, jmenujme např: neochotu snížit si životní standart, aby byla dosažena konkurenceschopnost; přílišná regulace; složitost právních, daňových systémů a zvyšující se všeobecný dohled státu nad vším možným. Dluhy jsou tak obrovské, že zde prakticky není možnost je jakkoliv splatit. Buď některé státy zbankrotují, nebo budou dluhy záměrně odmazány inflací. Jak tohoto cíle dosáhnout ukázal FED pomocí kvantitativního uvolňování peněz (Quantitative easing), kdy bylo do ekonomiky nalito obrovské množství peněz na záchranu bank. Ron Paul toto dlouhodobě kritizuje a poukazuje mimo jiné na to, že se před několika lety změnil způsob vypočítávání indexu spotřebitelských cen a při použití této dřívější metody, se inflace v USA pohybuje již několik let na hranici 9 %.
Zdeněk Hloušek