Je rozhodnutí německého Ústavního soudu opravdu výhrou eurooptimistů?

Jak jsem slíbil ve včerejších Článcích týdne, připravil jsem výňatek z jednoho velmi zajímavého komentáře k rozhodnutí německého Ústavního soudu.

Opravdu je výrok německého ústavního soudu výhrou pro eurooptimisty? Německá kancléřka Angela Merkelová ho sice přivítala, ale může se ukázat, že je celý takříkajíc k ničemu. Stejně o budoucnosti eurozóny rozhodne ekonomika, ne politika.

Ačkoliv ve středu německý Ústavní soud rozhodl těsnou většinou o legálnosti pomoci Řecku, jsem i nadále přesvědčen o rozpadu eurozóny, je to jenom otázka času. Ekonomika převáží nad politikou.

Po tomto rozhodnutí se na internetu objevilo velké množství komentářů. Následující z nich mě zaujal nejvíce, a proto jsem se rozhodl zpracovat stručný český výňatek. Originál najdou angličtinou vládnoucí čtenáři zde.

Rozhodnutí soudu bylo v souladu s všeobecným očekáváním. I když Lisabonská smlouvu pomoc zakazuje, očekávalo se zamítnutí stížnosti. Proč? Protože některé výroky či zákony lze podle některých interpretací chápat v různých souvislostech. Budiž. Jakýkoliv jiný výrok by vyvolal bouři nevídaných rozměrů.

Německá kancléřka A. Merkelová a francouzský prezident N. Sarkozy dojednali ještě bližší politickou a ekonomickou spolupráci. K jejímu prohloubení by podle jejich představ mělo dojít v nejbližších několika letech. Kancléřka Merkelová prezentovala rozhodnutí soudu jako své velké vítězství, jako potvrzení vládní politiky, kterou v parlamentu před tím emotivně obhajovala. Podle ní je euro mnohem více, než jenom měna, je to symbol. Navíc podle ní nedávná akce švýcarské centrální banka ukazuje zranitelnost malých zemí.

Angela Merkelová se však mýlí. Elity stojící za Evropskou unií dotlačily Švýcarsko k této akci. Elity by rády co největší unii, snaží se využít ekonomickou krizi k co nejpevnější unii. Elity by rády zajistily, že z Evropské unie nelze vystoupit, že Evropská unie je navždy. Proto mají takovou paniku z rozdělení eura. Obávají se vývoje podobného tomu, co G.Soros srazil v roce 1992 na kolena britskou libru.

Až ale dojde na skutečnou krizi a chaos v eurozóně, přemění se všechny smlouvy jenom v cár papíru. Rozhodovat bude ekonomika a finance, ne právo. Je absurdní se domnívat, že špatné ekonomická situace odradí země od vystoupení z eurozóny. Jak na to? Stačí, když centrální banka jedné ze členských zemí eurozóny, bude neomezeně nakupovat státní dluhopisy vlastní země, a to bez ohledu na pravidla a předpisy. Takové malé lokální QE.

Vláda dané země zároveň oznámí formální kurz lokální měny. Že ho trh nebude akceptovat, to je jiná věc. Taková jednorázová devalvace. Mnohem závažnější je, že Evropská Unie nemá v ruce instrument, který by zmíněným krokům zabránil.

Závěr:

Pokud se situace zhorší, lidé budou požadovat aktivit vlád. Žádný zákon nebude mít větší sílu než pud sebezáchovy. To je to hlavní, co si A. Merkelová neuvědomila, když slavila rozhodnutí soudu. Její oslavy mohou být předčasné.