Jan Hladík: Ekonomická analýza ČR

Představuji Vám ekonomickou analýzu České republiky za rok 2012. Při jejím psaní jsem využíval dat České národní banky (ČNB), Ministerstva financí ČR a OECD. Dalším zdrojem mi byla přímá setkání s reprezentanty bankovní rady ČNB, společné jednání Rozpočtového výboru PSP a ČNB a mnohé konference pořádané k ekonomickým tématům organizacemi jako je American Chamber of Commerce in Czech Republic, Euro a další.

Ekonomická analýza

Česká ekonomika má problém, ale kde ho hledat? Bez adekvátní analýzy situace není možné nalézt cesty, jak tuto situaci přehodnotit, či rovnou změnit. Problém je třeba vymezit a určit jeho příčiny.

Konvergence začala divergovat a nyní v poklesu HDP padáme více, než eurozóna a naši sousedé. Podle prosincového odhadu Českého statistického úřadu byl meziroční pokles HDP ve 3Q 2012 1,3 % ve 4Q již dokonce o 1,7 %. Kladné příspěvky do celkových čísel již vykazuje pouze čistý vývoz. Příspěvky ostatních složek (spotřeba domácností, tvorba hrubého fixního kapitálu, spotřeba vlády, apod.) jsou záporné a negativní trend je zřejmý. Díky tomu jsou naše “růstová” data podobná zemím, jež jsou v extrémní fiskální krizi (Řecko, Portugalsko, apod.). Naše fiskální situace je ale jedna z nejlepších v EU – pohybujeme se v rámci Maastrichtských kritérií, nejsme předlužení (dluh vládního sektoru za rok 2012 představuje 43,9 % nominálního HDP), dosahujeme vysoké návratnosti investic a náš bankovní sektor je zdravě kapitalizovaný.

Do určité míry může za českou recesi dlouhotrvající fiskální konsolidace. Nejen že trvá příliš dlouho, její samotná struktura má na ekonomiku velmi negativní vliv. Omezují se totiž ty výdaje, které mají v ekonomice pozitivní multiplikátor, tedy pozitivní vliv. Větší vliv na hospodářský pokles má vskutku mizerná domácí poptávka. Ta v roce 2011 zaznamenala pokles – 0,3 % a za rok 2012 dokonce – 1,7 %. Tento trend je zapříčiněn mnoha proměnnými a projevuje se jak v poptávce domácností, tak podniků.

Slabá domácí poptávka = slabý podnikatelský sektor

Při analýze skomírající domácí poptávky je prvotně nutné zohlednit pokles reálných příjmů. Ten je pak dále doplňován rychlým nárůstem cen navázaných na energie a energetické komodity. Obě proměnné se projevují i v nízkých podnikových investicích do zásob a ve slabé spotřebě domácností. Negativní důvěra v budoucí vývoj, resp. negativní sentiment, je prohlubována nejen nešťastnými kroky české vlády, ale také vlivem zahraničního prostředí, které se promítá jak do chování domácností, tak do změny strategie podniků. Pokud domácí poptávka nestoupne a nebudou více obchodovány produkty a služby českých podniků, dojde k prohlubování recese.

Podniková sféra čekající na odbyt

Podniky pod zahraniční kontrolou generují polovinu investic podnikového sektoru v ČR (celkově v ČR podnikový sektor generuje 2/3 investic). V mateřských společnostech zahraničních firem je nedostatek likvidity, kterou vysávají z českých dcer (ČNB výslednou ztrátu investičního potenciálu odhaduje na cca 250 mld. CZK v období 2008 – 2011). Jinými slovy jde o jistý druh výběru dividend a výnosu z investic. Můžeme tedy poukázat na významné pozitivum – investice v ČR jsou výnosné, ale… Dosavadní růst byl tvořen zpracovatelským průmyslem, jenž však v poslední době zpomaluje a jeho přidaná hodnota (PH) není s to kompenzovat PH ostatních záporných sektorů. Průmysl donedávna těžil z německého růstu, ale tam nyní také pozorujeme zpomalení. Celkově byla meziroční dynamika průmyslové produkce již v srpnu a září záporná a snížil se očekávaný růst zakázek. Můžeme se spoléhat pouze na zahraničí? Nikoli. Efektivní ekonomika v recesi by měla být spíše lokalizována a měla by využít vysokých úspor, jež jsou v naší ekonomice vygenerovány (navzdory recesi!).

Domácnosti

Vedle podnikové sféry je třeba poukázat na výrazně zasažené domácnosti. Ty jsou sice za poklesu reálných mezd schopny generovat úspory, ale tento obdivuhodný fakt nijak nepředčí celou řadu negativních faktorů. Prvním faktorem analýzy je samozřejmě inflace, která se letos pohybuje nad horní hranicí tolerančního pásma cíle ČNB, tj. nad 3 %. Měřítko celkové inflace ale není schopné zhodnotit změnu cenových okruhů, v nichž dochází k nárůstu diferenciace – ve spotřebním koši některé složky výrazně narostly, zatímco ceny nemovitostí a jiného spotřebního zboží třeba stagnují. Problém představují ceny nezbytných statků s nízkou cenovou elasticitou, jež rostou podstatně rychleji, než ceny ostatních komodit. Energie, a na ně navázané potravinářské komodity, jsou pro české domácnosti zásadní, neboť jsou velmi citlivé na cenové nárůsty. Díky potravinové nesoběstačnosti jsme rizikově exponovaní vůči světovým trhům, což přináší vyšší cenovou volatilitu. Zároveň nejsou ceny potravin ovlivňovány tradičně pomocí Nabídky/Poptávky, ale biopalivy a institucionálními investory na světových trzích (jejich spekulacemi a tržními pohyby). Domácnosti tedy svou limitovanou schopností spotřeby zbytných statků a služeb ohrožují podnikový sektor ČR tím, že limitují jeho odbytiště a potenciální zisky. Ekonomika je zkrátka propojená, export není spasitelem.

Investiční příležitosti a potenciál růstu?

Jak jsme si ukázali, investiční prostředí ČR generuje návratnost a dostatečnou rentu. Díky negativnímu sentimentu podnikové a individuální sféry však čelíme přehnané opatrnosti k investicím. Podniky dokonce neinvestují do zásob. Variantou může být i vládní fiskální stimul, ten ale premiér Petr Nečas vylučuje, i když mu podnikatelská sféra zrovna netleská. Je ale nutné položit otázku, zda bychom takový stimul vůbec dokázali uřídit beze ztrát a se zamýšleným efektem? Česká republika se však přesto musí nějak z recese vymotat a vypořádat se s nekvalitní fiskální konsolidací.

Dle mého názoru zde narážíme na hlavní problém českého ekonomického prostředí, tedy na jeho institucionální kvalitu. Na základě dat z Global Competitiveness Report se v žebříčcích pozvolna propadáme a naše institucionální podmínky patří mezi nejhorší faktor ČR. Nevyzpytatelné podnikatelské prostředí s evidentní vlastností veřejné správy korumpovat, čemuž soukromý sektor není imunní, problematizuje jakoukoli možnost efektivních fiskálních a ekonomických stimulů. Souvisí s tím i pokles zahraniční investiční aktivity, kdy nejen poslední případ kolem agentury Czech Invest slouží jako odstrašující příklad (dále pak zejména obnovitelné zdroje energie a související nevymahatelnost spravedlnosti). Máme zde zkrátka parazitický systém.

Další částí, jež podnikové sféře podkopává její podnikatelské záměry, představuje daňová politika (viz nejen změny DPH). Ta samozřejmě neulehčuje ani domácnostem a inflaci, takže opět limituje odbytiště české podnikové sféry. Více se tím podněcuje závislost ekonomiky na zahraniční poptávce.

Pozitivní výhled pro českou ekonomiku lze tedy postavit pouze na předpokladu ČNB a Ministerstva financí, že se eurozóna v roce 2013 ekonomicky nastartuje a bude generovat dostatečnou poptávku pro náš zatím jediný růstový, a to vývozní sektor. Avšak vzhledem k fundamentům jednotlivých ekonomik EU je tento předpoklad velmi optimistický. Podniková sféra by tedy měla sjednotit své snahy o posílení ekonomické diplomacie české vlády a také efektivně prosazovat zlepšení institucionálního a podnikatelského prostředí. Výzvou je v tomto ohledu stimulování domácí poptávky. ČNB snížila úrokovou míru na technickou nulu, ale bankovní sektor zatím nejeví snahu této situace využít pro zásobení produktivní sféry vyšší likviditou, jíž by bylo možné přetvořit v lokální investice a následný hospodářský růst.

Co tedy dělat?

Za předpokladu, že bychom měli fundované a odpovědné poltické vedení s alespoň jedním schopným národohospodářem, mohli bychom nastoupit několik prorůstových cest. Jak vyplývá z analýzy, díky zdravým fiskálním fundamentům a dobré situaci v bankovním sektoru je pro podnikovou sféru nutné překročit negativní sentiment a využít levných peněz pro tvorbu nové přidané hodnoty v inovativních investičních příležitostech. To je však ideální model, pro nějž scházejí nutné podmínky.

• Edukovaný spotřebitel, který chápe principy materiální ekonomiky a koloběhu peněz;
• Dostupné a nezatěžující systémy financování podnikatelských záměrů, investic a rizikových projektů (kampeličky, sdružení věřitelů, záložny, crowd funding, funkční burzy, apod.);
• Adekvátní daňová politika podporující spotřebu ruku v ruce s podporou lokálních producentů (důraz na kvalitu je nezbytný), daňové výhody při tvorbě výroby a návazné zaměstnanosti, apod.;
• Zjednodušení administrativy ekonomické činnosti, tedy založení firmy, vedení účetnictví, apod. (velmi pěkný je příklad na Taiwanu, kde jsou jednotné registrované pokladny napojeny na výběrčí úřad, jenž tak nepožaduje dodatečnou evidenci a podání; lidé jsou motivováni vyžadovat účtenky, neboť mají unikátní slosovatelný kód ve státní loterii);
• Určení průmyslových priorit státu tak, aby se na ně mohl soustředit vyšší kapitál (snaha o realizaci výzkumných výstupů, patenty, apod.);
• Zefektivnění ekonomické a kulturní diplomacie (dlouhodobý kompetenční spor mezi Ministerstvem průmyslu a Ministerstvem zahraničních věcí je velmi negativní), vyšší podpora výzkumných a studijních výměn;
• Oblast vzdělanosti: výuka jazyků, obrození řemesla a fyzické práce („dělník není póvl ani socka“), nepodřizovat výzkum a školství podnikům, ale na druhé straně nebránit živelným spojením těchto dvou sfér podle potřeb (ocenit dobré příklady a případně je i podpořit daňovou úlevou, apod.);
• Investice do infrastruktury s přidanou hodnotou – rychlé železniční spojení s Evropou, rychlejší pohyb pracujících bez vyšších nákladů na jejich stěhování za prací, atd.

To jsou jen základní body, které mě z hlavy napadly. Jistě byste přišli na mnohé další, stejně důležité. Nicméně jsem toho názoru, že základním limitem takových návrhů je, že jejich nadhodnotu je třeba nejprve v ekonomice vybudovat, až poté přerozdělovat. Naše ekonomika je za stávajících podmínek dosud velmi bohatá, ale zároveň enormně závislá na vnějších vlivech a tím také velmi zranitelná. Neposílí ničím jiným, než vybudováním silné ekonomické základny (materiální a tržní ekonomiky). Vzhledem k části kvalitních fundamentů si takové budování může dovolit i na dluh (v tomto případě by byla lepší kapitalizace z lokálních spíše než ze zahraničních zdrojů). Nicméně silným fundamentem celého prostředí je korupční sféra šedé a černé ekonomiky, která by velmi zvýšila náklady jakéhokoli cíleného budování.

Ať chceme nebo ne, v otázkách ČR se vždy nějak dostaneme k tématu korupce, morálky, organizovaného dobývání renty a klientelismu. Ekonomická otázka je tak nutně svázána s otázkou trestně právní, jíž je s to zodpovědět pouze a jen sféra legislativní a exekutivní (sféra veřejné správy). Už jste ale někdy viděli parazita, který by si sám na sebe naordinoval medicínu?

Jan Hladík